Balduin Phillip z Artois

Nick: Sunny

 




1. Jméno a příjmení
Balduin Phillip z Artois
2. Rasa
Vlkodlak
3. Věk
68 let
4. Pohlaví
Muž
5. Kasta a povolání
Rytíř řádu Božího hrobu – správce královského zvěřince

6. Povaha, vzhled a záliby
    Pokud by jedno slovo vystihovalo Balduinovu povahu posledních pár let, pak je to pokora. Nebývalo to tak - dříve byl energický, agresivní, snadno se nechal pobouřit, když někdo kázal proti tomu, v co on sám věřil. Roky jej však změnily. O spoustě věcí zjistil, že je lež, zjistil, že spoustu věcí nechce už nadále dělat. Stále se v něm sváří jeho dřívější já, bojechtivé a do jisté míry i poznamenané šelmou v něm, ale nyní se snaží agresi potlačovat, prve myslet než jednat, držet se stranou a nezasahovat do události. I tak si toho prožil již víc, než co by měl člověk za jeden život stihnout. Snaží se žít dobře, skromně, z okázalosti, kterou zažil v Jeruzalémě, si nic nevzal a nyní mu stačí jen málo, de facto postel a něco k zakousnutí. Přestože prakticky proti nikomu na hradě nic nemá, většinu času tráví v královském zvěřinci se psi nebo jednoduše venku.
   Stále věří v Boha. Od své víry se neodvrátil, ale po jeho kariéře v Palestině mu došlo, že většina jeho spolubojovníků i rytířů věří víc v církev než v Něj. Balduin se od církevní instituce odvrátil, přestože nadále zůstal křesťanem a stále se modlí, protože, přeci jen, Flandry byly velmi katolické stejně jako Francie. I to byl jeden z důvodů, proč se vzdal zabíjení, neboť v jeho očích je hloupost, aby prolít některou krev bylo správné, záslužné. Není – každý tvor na zemi si zaslouží právo na život, na to, aby si život prožil. Nehledě na to, co je nebo jakou má víru, barvu pleti. Všichni byli stvořeni na tuhle planetu – a Balduin upřímně pochybuje o tom, že to bylo proto, aby se navzájem pozabíjeli. I ulovené kořisti vždy poděkuje. Protože tak to má být.
   Do určité míry se z něj stal romantik a idealista, protože... Nu, jak tehdy slepě následoval víru, nyní se hledá něco jiného, čemu by mohl oddat život. Pro teď? Královna, psinec, dravci. Později? Rodina, královna, psinec a dravci. Rodině by se nebránil, ba spíše naopak, možná to je i tím, že otce prakticky neměl a rodinné vazby byly jednoduše pochybně křehké. Nesnaží se tím nic vynahradit, spíše v tom vidí určitou jistotu, kterou by mohl získat. Ne však, že by to byl jeho jediný cíl, na který se soustředí. Všechno má svůj čas - a on jako vlk ho má opravdu hodně.
   Jeho vzezření není nijak nápadné nebo výrazné, vlastně ani rytířské. Varkoč dávno skončil na dně jeho věcí. Nyní si vystačí k obyčejnou košilí, vestou, kalhotami, jezdeckými botami. Obvykle má krom jeden a půl ručního meče, který i přes svoje odhodlání vzdát se zabíjení a žít dle přikázání stále nosí, u pasu i sokolnickou rukavici. Pravé rameno má kvůli dravcům rovněž vyztužené. Vše je v zemitých barvách. Vlasy nosí krátce střižené, skoro jako by si je sám pižlal nožem, jak jsou místy trochu zubaté. Moc to neřeší. Ve tváři je poměrně výrazná jizva, když rána jen tak tak minula oko a zanechala po sobe stopu. Dárek ze Svaté země. Vzhled jeho vlka je do velké míry přizpůsobený pouštním podmínkám, takže je zbarvený víc dohněda než do šeda. Podobně jako v jeho lidské podobě, ani vlk není zrovna vysoký, ale co mu příroda ubrala na výšce, to mu přidala na rozložitosti a mohutnosti celkové postavy.

7. Životopis
   Povyprávět příběh jednoho člověka je už samo o sobě docela těžké. Povyprávět příběh člověk, který se – ač sám nedůležitý – zapletl do důležitých historických milníků, aniž by se vypravěč nezapletl do složitých sítí událostí a souvislostí, to je obecně vzato ještě těžší. Přesto se o to pokusím.
Balduin Phillip z Artois se narodil jako poslední - osmé – dítě a čtvrtý syn tehdejšího flanderského hraběte Thierryho a jeho manželky Sibilly z Anjou. Dětství prožil poklidně, ale své rodiče nikdy příliš nepoznal – narodil se sotva dva roky po té, co se jeho otec vrátil ze Svaté země a jen krátce předtím, než se do ní znova navrátil, přičemž matka ho následovala a z této cesty se již nevrátila – příliš nemocna zůstala v poutním kostele v Řecku, kde také dožila. Malý chlapec tyto ztráty a nedostatky příliš nevnímal, vždyť měl kolem sebe spoustu vychovatelů, kteří se starali o jeho výchovu a vzdělání. Velký vzor měl spíše ve svém nejstarším bratrovi Phillipovi, který se během otcovi nepřítomnosti staral o Flandry i s přilehlými hrabstvími, které se jim podařilo získat, na druhou stranu v něm však nacházel těžkého soupeře, neboť každý čekal, že se mu Balduin alespoň v něčem vyrovná. Zatímco jiné děti tedy běhali, Balduin seděl a učil se latinsky, poznával světakraj z arabských map, učil se o svých předcích a poznával taje taktických kouzel, co se jednou naučí převádět do praxe v daleko brutálnějším způsobu. Rodina mu byla blízká, ale kvůli těmto okolnostem si k ní nikdy nedokázal vytvořit opravdový vztah.
   Jeho otec zemřel, když mu bylo 16 let, ale Balduin truchlil, jen protože se to od něj očekávalo. Toho muže neznal, říkal mu pramálo a nejspíš tohle byla ona chvíle, kdy si uvědomil, že pokud se někdy sám stane otcem, bude své potomky vroucně milovat. Byl to hloupý den šestnáctiletého kluka, který si zatím nic neprožil, pouze se učil a hleděl na svět z výšky hradu, co držel všechny nebezpečí daleko za branami. Až jeho bratr Phillip, jež se stal flanderským hrabětem po svém otci, ho donutil opustit teplo domova a odjet do Arrasu, hlavního města hrabství Artois, jež bylo nyní jeho novou lenní povinností. Balduin na rozdíl od zbytku jeho rodiny neměl horkou krev a netoužil se vydávat do Svaté země, neprahnul po dobrodružstvích a po zabíjení, chtěl být… nu, nejspíš jen další člověk v historii, co ideálně nezanechá žádnou stopu. Dařilo se mu to dlouho – v Artois byl klid, všechna pozornost byla upřená na Palestinu, kam nakonec zmiznul i Phillip a přenechal Flandry sestře Margaret a jejímu manželovi Balduinovi v regentské vládě, která trvala rok, než se Phillip vrátil. Hned o rok později skončil jeho klid.
   Isabelle, dceři Balduina V. Hainautského a Margarete, bylo v té době jen deset let, ale to nebránilo tomu, aby se stala usmiřovacím prostředkem mezi Francií a Flanderským hrabstvím. Isabella však nebyla jedinou součástí této dohody – vztahovala se i hrabství Artois a tudíž i na našeho Balduina, který se stal ochráncem malé princezny stejně jako lenním vazalem francouzského krále Filipa II. Augusta, sic ho věrnost stále vázala k jeho bratru. Z Arrasu se přestěhoval do Paříže, po bok jeho malé neteře, aby ji bránil před všemi intrikami francouzského dvora. Z holčičky se stala dívka a postupem života též žena. Život jí však byl bohužel vzat brzo – zemřela v nedožitých 20 letech kvůli komplikacím při porodu. Jediná věc, před kterou jí Balduin nemohl ochránit – a i kdyby, v té době byl již několik měsíců pryč.
Roku 1189 se konala třetí křížová výprava. Pro mnohé lidi známá díky Richardovi I., Saladinovi II. nebo Fridrichovi I. Výprava, jež si nekladla za cíl nic menšího než znovu osvobodit Jeruzalém, který padl do rukou nevěřících po bitvě u Hattína roku 1187. Balduina v té době přísahal francouzskému králi a nemohl tedy jinak, než jej následovat. Obecně vzato, nevadilo mu to. Byl křesťan, v té době stále zmatený ideály, které mu byly od dětství vtloukány do hlavy, věřil, že smrt Turka není porušení božích přikázání. Přes Sicílii – kde je dostihly zprávy o královnině úmrtí – se dostali až do Svaté země.
    Ačkoliv už předtím měl zkušenosti s bojem, až nyní jej poznal tímto způsobem. Obléhání Akkonu mu pomohlo vystřízlivět a vrátit se zem, sic až ve věku, kterého se mnozí ani nedožili. Využil lekce svých profesorů, ale většinu se naučil zcela sám. To, jak se nenechat zabít. To, jak nenechat zabít své muže. Jak dát pozor na všechny. Jak se nezbláznit… Svým způsobem se mu to líbilo. Dvůr ve Francii i v Artois byly vázány pevnými pravidly, zde se mohl chovat jako pes utržený z řetězu. Také, že se tak choval. Stejně jako ostatním křižákům, ani jemu nebylo nic svaté a stejně jako ostatní, ani on si neuvědomoval, že ve jménu církve svatou půdu poskvrnil. Každý den mohl být ten poslední, tak proč si život neužívat plnými doušky?
    Jeden málem byl. Stačilo velmi málo a celý příběh by skončil přesně tady, za touhle tečkou. Muslimové se velmi rádi snižovali k malým útokům v noci na menší skupinky v armádě, rozsévali zmatek, chaos. Balduin se do několika podobných útoků zapletl a staly se pro něj již něčím poměrně běžným, při tomhle jej však poprvé – a naposled – napadl vlk. Pokousal ho, pokousal ho velmi ošklivě a jestli mu někdo dával naděje na přežití, bylo to jen z povinnosti. On však přežil – k překvapení všech i sebe samého se rány začaly hojit, zacelovat a sic to trvalo nějakou dobu, rozhodně ne tak dlouho, jak by mělo a on byl brzo schopen znova se vrátit na koně. Nazývali to zázrakem. Balduin to po prvním úplňku začal nazývat prokletím. Jeho charakter byl tehdy povolený a šelma v něm vyvolávala agresi, vyhledával hádky, bitva. Z úplňků si nic nepamatoval, měl je zamlžené, krvavé. Nevadilo mu to.
Křižácké vojsko postupovalo dál, sic s velkýma ztrátami až do Jeruzaléma. Balduin zde byl pasován za hrdinství prokázané v boji do řádu Božího hrobu, jež měl chránit. Snažil se, vždyť byl správný křesťan, zabíjel muslimy a bral si za odměnu to, co mu zem nabízela, jen jednou za měsíc se proměňoval za ďáblovu bestii, což bral jako trest za to, že do křížových výprav přišel až když minula polovina jeho života. Jenže nic nemůže trvat věčně – ani tohle. Po jednom z úplňků se probral. Sám, kdesi za Jaruzalémem, přičemž tušil, že minulé noci se něco stát muselo. Stalo. Dozvěděl se to takřka ihned – malá dcera krále Richarda byla napadena. Na útočníka byla vypsána odměna. Balduin se nemusel dvakrát zamýšlet. O své „vadě“ se nešířil, ale byla jen otázka času, než se objeví někdo, kdo ukáže jeho směrem a tehdy by jej ani ochranná ruka Filipa II. nezachránila. Zmizel. Jednoho dne jednoduše odešel se svolením svého krále, který souhlasil s jeho jediným posláním bránit víru. Svatá země byla velká a Richard… Ten nemohl hledat všude.
   Minula čtvrtá křížová výprava, pátá. Jeho bratr Phillip zemřel, na hraběcí stolec dosedl jeho švagr. Balduin se ztratil, žil, šířil víru, která se mu však čím dál tím víc protivila. Útok na malou princeznu jej změnil, donutil ho prozřít, aby pochopil, že tohle všechno páchá on. Pochopil, že nikdy nebojoval za víru, ale za církev. Bůh by nikdy nic takového nedopustil, to lidé. Lidé, protože měli málo prostoru a chtěli víc. Protože chtěli krev. Snažil se naučit se ovládat. Usadit se. Žít. Dařilo se. Chvíli… Jenže žádná idylka netrvá věčně a on přišel i o to málo, co si vybudoval. Tehdy se zas zlomilo i něco v jeho vnitřním vlkovi, se kterým poměrně vycházel, a přišla zas noc, na kterou si nepamatoval. A jejíž důsledky zjistil opět ráno – matka s dcerou. Potrhané, znetvořené. Bylo mu jasné, že v Palestině nemůže zůstat. Že chce najít… klid, možná? Sám sebe? A zde, v bitevní vřavě, kde neplatila žádná pravidla a nebyl žádný Bůh, to nešlo. Odešel – nyní definitivně. Zřekl se zabíjení, odmítl ho.
Prošel lán světa, než se dostal před několika měsíci do Ingwirth Holdu. Platí za toho zdrženlivého a nepříliš mluvného muže, který se téměř zřekl svého šlechtického postavení a  který se s láskyplnou péčí stará o psi a dravce královny Jasmine, jež slíbil svou věrnost. 

8. Schopnosti
   Balduin má klasické vlčí schopnosti, tedy lepší smysly, sílu a regeneraci – ne zrovna rychlou, ale rozhodně účinnou. Mimo to se však všemu ostatnímu přiučil v Svaté zemi. Ovládá boj zblízka i na dálku včetně střelby z koňského hřbetu, ale preferuje jeden a půl ruční meč. Nyní se však snaží bojům vyhýbat a pokud, raději si vybere ten pěstní, kde má jistotu, že protivníka jen uklidní… nebo on uklidní jeho. Výborně si rozumí se zvířaty, zejména se psi, a ve Svaté zemi rovněž ovládl sokolnictví, ke kterému začal tíhnout. 

9. Ostatní
Faceclaim: Tom Hardy
Vlčí podoba

10. E-mail : strangedelirium@gmail.com

Žádné komentáře:

Okomentovat