Nick: Sunny
1. Jméno a příjmení
Balduin
Phillip z Artois
2. Rasa
Vlkodlak
3. Věk
68 let
4. Pohlaví
Muž
5. Kasta a povolání
Rytíř řádu Božího hrobu – správce královského zvěřince
6. Povaha, vzhled a záliby
Pokud by jedno slovo vystihovalo Balduinovu povahu
posledních pár let, pak je to pokora. Nebývalo to tak - dříve byl energický,
agresivní, snadno se nechal pobouřit, když někdo kázal proti tomu, v co on sám
věřil. Roky jej však změnily. O spoustě věcí zjistil, že je lež, zjistil, že
spoustu věcí nechce už nadále dělat. Stále se v něm sváří jeho dřívější já,
bojechtivé a do jisté míry i poznamenané šelmou v něm, ale nyní se snaží agresi
potlačovat, prve myslet než jednat, držet se stranou a nezasahovat do události.
I tak si toho prožil již víc, než co by měl člověk za jeden život stihnout.
Snaží se žít dobře, skromně, z okázalosti, kterou zažil v Jeruzalémě, si nic
nevzal a nyní mu stačí jen málo, de facto postel a něco k zakousnutí. Přestože
prakticky proti nikomu na hradě nic nemá, většinu času tráví v královském
zvěřinci se psi nebo jednoduše venku.
Stále věří v Boha. Od své víry se neodvrátil, ale po
jeho kariéře v Palestině mu došlo, že většina jeho spolubojovníků i rytířů věří
víc v církev než v Něj. Balduin se od církevní instituce odvrátil, přestože
nadále zůstal křesťanem a stále se modlí, protože, přeci jen, Flandry byly
velmi katolické stejně jako Francie. I to byl jeden z důvodů, proč se
vzdal zabíjení, neboť v jeho očích je hloupost, aby prolít některou krev bylo
správné, záslužné. Není – každý tvor na zemi si zaslouží právo na život, na to,
aby si život prožil. Nehledě na to, co je nebo jakou má víru, barvu pleti.
Všichni byli stvořeni na tuhle planetu – a Balduin upřímně pochybuje o tom, že
to bylo proto, aby se navzájem pozabíjeli. I ulovené kořisti vždy poděkuje.
Protože tak to má být.
Do určité míry se z něj stal romantik a idealista,
protože... Nu, jak tehdy slepě následoval víru, nyní se hledá něco jiného, čemu
by mohl oddat život. Pro teď? Královna, psinec, dravci. Později? Rodina,
královna, psinec a dravci. Rodině by se nebránil, ba spíše naopak, možná to je
i tím, že otce prakticky neměl a rodinné vazby byly jednoduše pochybně křehké.
Nesnaží se tím nic vynahradit, spíše v tom vidí určitou jistotu, kterou by mohl
získat. Ne však, že by to byl jeho jediný cíl, na který se soustředí. Všechno
má svůj čas - a on jako vlk ho má opravdu hodně.
Jeho vzezření není nijak nápadné nebo výrazné, vlastně
ani rytířské. Varkoč dávno skončil na dně jeho věcí. Nyní si vystačí k
obyčejnou košilí, vestou, kalhotami, jezdeckými botami. Obvykle má krom jeden a
půl ručního meče, který i přes svoje odhodlání vzdát se zabíjení a žít dle
přikázání stále nosí, u pasu i sokolnickou rukavici. Pravé rameno má kvůli
dravcům rovněž vyztužené. Vše je v zemitých barvách. Vlasy nosí krátce
střižené, skoro jako by si je sám pižlal nožem, jak jsou místy trochu zubaté.
Moc to neřeší. Ve tváři je poměrně výrazná jizva, když rána jen tak tak minula
oko a zanechala po sobe stopu. Dárek ze Svaté země. Vzhled jeho vlka je do
velké míry přizpůsobený pouštním podmínkám, takže je zbarvený víc dohněda než
do šeda. Podobně jako v jeho lidské podobě, ani vlk není zrovna vysoký,
ale co mu příroda ubrala na výšce, to mu přidala na rozložitosti a mohutnosti
celkové postavy.
7. Životopis
Povyprávět
příběh jednoho člověka je už samo o sobě docela těžké. Povyprávět příběh
člověk, který se – ač sám nedůležitý – zapletl do důležitých historických
milníků, aniž by se vypravěč nezapletl do složitých sítí událostí a
souvislostí, to je obecně vzato ještě těžší. Přesto se o to pokusím.
Balduin
Phillip z Artois se narodil jako poslední - osmé – dítě a čtvrtý syn
tehdejšího flanderského hraběte Thierryho a jeho manželky Sibilly z Anjou.
Dětství prožil poklidně, ale své rodiče nikdy příliš nepoznal – narodil se
sotva dva roky po té, co se jeho otec vrátil ze Svaté země a jen krátce
předtím, než se do ní znova navrátil, přičemž matka ho následovala a
z této cesty se již nevrátila – příliš nemocna zůstala v poutním
kostele v Řecku, kde také dožila. Malý chlapec tyto ztráty a nedostatky
příliš nevnímal, vždyť měl kolem sebe spoustu vychovatelů, kteří se starali o
jeho výchovu a vzdělání. Velký vzor měl spíše ve svém nejstarším bratrovi
Phillipovi, který se během otcovi nepřítomnosti staral o Flandry i
s přilehlými hrabstvími, které se jim podařilo získat, na druhou stranu
v něm však nacházel těžkého soupeře, neboť každý čekal, že se mu Balduin
alespoň v něčem vyrovná. Zatímco jiné děti tedy běhali, Balduin seděl a
učil se latinsky, poznával světakraj z arabských map, učil se o svých
předcích a poznával taje taktických kouzel, co se jednou naučí převádět do
praxe v daleko brutálnějším způsobu. Rodina mu byla blízká, ale kvůli
těmto okolnostem si k ní nikdy nedokázal vytvořit opravdový vztah.
Jeho otec
zemřel, když mu bylo 16 let, ale Balduin truchlil, jen protože se to od něj
očekávalo. Toho muže neznal, říkal mu pramálo a nejspíš tohle byla ona chvíle,
kdy si uvědomil, že pokud se někdy sám stane otcem, bude své potomky vroucně
milovat. Byl to hloupý den šestnáctiletého kluka, který si zatím nic neprožil,
pouze se učil a hleděl na svět z výšky hradu, co držel všechny nebezpečí
daleko za branami. Až jeho bratr Phillip, jež se stal flanderským hrabětem po
svém otci, ho donutil opustit teplo domova a odjet do Arrasu, hlavního města
hrabství Artois, jež bylo nyní jeho novou lenní povinností. Balduin na rozdíl
od zbytku jeho rodiny neměl horkou krev a netoužil se vydávat do Svaté země,
neprahnul po dobrodružstvích a po zabíjení, chtěl být… nu, nejspíš jen další
člověk v historii, co ideálně nezanechá žádnou stopu. Dařilo se mu to
dlouho – v Artois byl klid, všechna pozornost byla upřená na Palestinu,
kam nakonec zmiznul i Phillip a přenechal Flandry sestře Margaret a jejímu
manželovi Balduinovi v regentské vládě, která trvala rok, než se Phillip
vrátil. Hned o rok později skončil jeho klid.
Isabelle,
dceři Balduina V. Hainautského a Margarete, bylo v té době jen deset let, ale to nebránilo
tomu, aby se stala usmiřovacím prostředkem mezi Francií a Flanderským
hrabstvím. Isabella však nebyla jedinou součástí této dohody – vztahovala se i
hrabství Artois a tudíž i na našeho Balduina, který se stal ochráncem malé princezny
stejně jako lenním vazalem francouzského krále Filipa II. Augusta, sic ho
věrnost stále vázala k jeho bratru. Z Arrasu se přestěhoval do
Paříže, po bok jeho malé neteře, aby ji bránil před všemi intrikami
francouzského dvora. Z holčičky se stala dívka a postupem života též žena.
Život jí však byl bohužel vzat brzo – zemřela v nedožitých 20 letech kvůli
komplikacím při porodu. Jediná věc, před kterou jí Balduin nemohl ochránit – a
i kdyby, v té době byl již několik měsíců pryč.
Roku 1189 se
konala třetí křížová výprava. Pro mnohé lidi známá díky Richardovi I.,
Saladinovi II. nebo Fridrichovi I. Výprava, jež si nekladla za cíl nic menšího
než znovu osvobodit Jeruzalém, který padl do rukou nevěřících po bitvě u
Hattína roku 1187. Balduina v té době přísahal francouzskému králi a
nemohl tedy jinak, než jej následovat. Obecně vzato, nevadilo mu to. Byl
křesťan, v té době stále zmatený ideály, které mu byly od dětství vtloukány
do hlavy, věřil, že smrt Turka není porušení božích přikázání. Přes Sicílii –
kde je dostihly zprávy o královnině úmrtí – se dostali až do Svaté země.
Ačkoliv už
předtím měl zkušenosti s bojem, až nyní jej poznal tímto způsobem.
Obléhání Akkonu mu pomohlo vystřízlivět a vrátit se zem, sic až ve věku,
kterého se mnozí ani nedožili. Využil lekce svých profesorů, ale většinu se
naučil zcela sám. To, jak se nenechat zabít. To, jak nenechat zabít své muže.
Jak dát pozor na všechny. Jak se nezbláznit… Svým způsobem se mu to líbilo.
Dvůr ve Francii i v Artois byly vázány pevnými pravidly, zde se mohl
chovat jako pes utržený z řetězu. Také, že se tak choval. Stejně jako
ostatním křižákům, ani jemu nebylo nic svaté a stejně jako ostatní, ani on si
neuvědomoval, že ve jménu církve svatou půdu poskvrnil. Každý den mohl být ten
poslední, tak proč si život neužívat plnými doušky?
Jeden málem
byl. Stačilo velmi málo a celý příběh by skončil přesně tady, za touhle tečkou.
Muslimové se velmi rádi snižovali k malým útokům v noci na menší
skupinky v armádě, rozsévali zmatek, chaos. Balduin se do několika
podobných útoků zapletl a staly se pro něj již něčím poměrně běžným, při tomhle
jej však poprvé – a naposled – napadl vlk. Pokousal ho, pokousal ho velmi
ošklivě a jestli mu někdo dával naděje na přežití, bylo to jen
z povinnosti. On však přežil – k překvapení všech i sebe samého se
rány začaly hojit, zacelovat a sic to trvalo nějakou dobu, rozhodně ne tak
dlouho, jak by mělo a on byl brzo schopen znova se vrátit na koně. Nazývali to
zázrakem. Balduin to po prvním úplňku začal nazývat prokletím. Jeho charakter
byl tehdy povolený a šelma v něm vyvolávala agresi, vyhledával hádky, bitva.
Z úplňků si nic nepamatoval, měl je zamlžené, krvavé. Nevadilo mu to.
Křižácké
vojsko postupovalo dál, sic s velkýma ztrátami až do Jeruzaléma. Balduin
zde byl pasován za hrdinství prokázané v boji do řádu Božího hrobu, jež
měl chránit. Snažil se, vždyť byl správný křesťan, zabíjel muslimy a bral si za
odměnu to, co mu zem nabízela, jen jednou za měsíc se proměňoval za ďáblovu
bestii, což bral jako trest za to, že do křížových výprav přišel až když minula
polovina jeho života. Jenže nic nemůže trvat věčně – ani tohle. Po jednom
z úplňků se probral. Sám, kdesi za Jaruzalémem, přičemž tušil, že minulé
noci se něco stát muselo. Stalo. Dozvěděl se to takřka ihned – malá dcera krále
Richarda byla napadena. Na útočníka byla vypsána odměna. Balduin se nemusel dvakrát
zamýšlet. O své „vadě“ se nešířil, ale byla jen otázka času, než se objeví
někdo, kdo ukáže jeho směrem a tehdy by jej ani ochranná ruka Filipa II.
nezachránila. Zmizel. Jednoho dne jednoduše odešel se svolením svého krále,
který souhlasil s jeho jediným posláním bránit víru. Svatá země byla velká
a Richard… Ten nemohl hledat všude.
Minula
čtvrtá křížová výprava, pátá. Jeho bratr Phillip zemřel, na hraběcí stolec
dosedl jeho švagr. Balduin se ztratil, žil, šířil víru, která se mu však čím
dál tím víc protivila. Útok na malou princeznu jej změnil, donutil ho prozřít,
aby pochopil, že tohle všechno páchá on. Pochopil, že nikdy nebojoval za víru,
ale za církev. Bůh by nikdy nic takového nedopustil, to lidé. Lidé, protože
měli málo prostoru a chtěli víc. Protože chtěli krev. Snažil se naučit se
ovládat. Usadit se. Žít. Dařilo se. Chvíli… Jenže žádná idylka netrvá věčně a
on přišel i o to málo, co si vybudoval. Tehdy se zas zlomilo i něco v jeho
vnitřním vlkovi, se kterým poměrně vycházel, a přišla zas noc, na kterou si
nepamatoval. A jejíž důsledky zjistil opět ráno – matka s dcerou.
Potrhané, znetvořené. Bylo mu jasné, že v Palestině nemůže zůstat. Že chce
najít… klid, možná? Sám sebe? A zde, v bitevní vřavě, kde neplatila žádná
pravidla a nebyl žádný Bůh, to nešlo. Odešel – nyní definitivně. Zřekl se
zabíjení, odmítl ho.
Prošel lán
světa, než se dostal před několika měsíci do Ingwirth Holdu. Platí za toho
zdrženlivého a nepříliš mluvného muže, který se téměř zřekl svého šlechtického
postavení a který se s láskyplnou
péčí stará o psi a dravce královny Jasmine, jež slíbil svou věrnost.
8. Schopnosti
Balduin má
klasické vlčí schopnosti, tedy lepší smysly, sílu a regeneraci – ne zrovna
rychlou, ale rozhodně účinnou. Mimo to se však všemu ostatnímu přiučil
v Svaté zemi. Ovládá boj zblízka i na dálku včetně střelby z koňského
hřbetu, ale preferuje jeden a půl ruční meč. Nyní se však snaží bojům vyhýbat a
pokud, raději si vybere ten pěstní, kde má jistotu, že protivníka jen uklidní…
nebo on uklidní jeho. Výborně si rozumí se zvířaty, zejména se psi, a ve Svaté
zemi rovněž ovládl sokolnictví, ke kterému začal tíhnout.
9. Ostatní
Faceclaim: Tom Hardy
Vlčí podoba
Žádné komentáře:
Okomentovat