Obléhání

   Každý v Ingwirthu věděl, že ani po bitvě není všemu konec - tuto obavu ostatně jen před pár dny potvrdili zvědové, kteří hlásili, že další království lehlo popelem. Málokdo však tušil, jak vážná situace doopravdy je. Jejich královna, Jasmine, přišla během bitvy o moc, byla jí vyrvána mocnou čarodějkou jménem Morighan, spojenkyní normanského velitele, dívky jménem Delilah, která se skrývala za identitu svého zabedněného manžela Henryho. Netradiční duo? Snad. Na druhou stranu však velice schopné a efektní, jak dokazovala řada výher na irském ostrově. Jednotlivá keltská království byla pleněna a podmaňována anglickým králem normanského původu, Janem. Ingwirth byl jen další z nich a před městem čekal nelehký úkol - vypořádat se s mocí, jež je měla v rukou královny chránit, avšak kvůli Delilah a Morighan bude rozsévat zkázu.

Morighan sedí u stolce, na kterém je usazen vrchní velící normanských vojsk, Delilah. Svírá v ruce kámen, vyňatý z jílce meče, který před měsícem zranil ingwirthskou královnu. Zasměje se hrozivým smíchem spokojeně zkroucenými rudými rty. "Můj panovníče a vládče, tato trofej je nejcennější co kdy naše vojska v rukou svírala..." Podívá se na něj černě orámovanýma očima a člověk by snad i v tom pohledu hledal smyslnost. "Moc té vyzáblé královničky předčila veškerá očekávání, myslela jsem že staletí si na ní vybrala svou daň, ale opak je pravdou, můj panovníče..." informuje osobu sedící na stolci, která je oděná v těžkém brnění zkropením četnými škrábanci a krví nepřátel z poslední bitvy, kterou vedli v sousedním království Ingwirthu. Jen Ingwirth a království krále Aidana zůstalo zatím bez podmanění. Chabé snahy o vzpoury jsou potlačeny v zárodku. "Přiveďte vězně..." poručí Morighan strážným v černých zbrojích a sevře kámen v ruce až ucítí jeho ostré hrany zabodávající se do hebké kůže její dlaně. Zasměje se spokojeně. "Podívej, co dokáže... Představ si zbraň, očarovanou zbraň tímto kamenem, můj vládče..." Zavrní zlověstně a když před ní předhodí muže, který patřil do vyšších řad vojska právě podmaněného království, namíří dlaň s tímto kamenem přímo k němu. Koncentruje se a z kamene vyšlehne zničující paprsek, těžko jej označit za záblesk, jiskru, plamen či ledové světlo. Jeho tvar ale není důležitý, výsledek je ten, že muž naproti Morighan se změní v jedinou chvíli v kupku popela. Morighan otočí své oči na osobu na stolci a zvedne obočí tázavě v očekávání reakce. 

Tak takhle chutnalo vítězství v těchto končinách - jako kyselé irské víno, neboť hrozny v těchto chladných, neustále deštivých krajích dozrávalo velmi neochotně a kyselosti se nezbavilo takřka nikdy. Delilah, vrchní velitel normanských vojsk, pasovaný rytíř a též žena, co se narodila do špatného těla a obdržela v dětství zejména mužskou výchovu, jej lehce znechuceně poválí na jazyku, než polkne. Na danou chuť by si měla zvyknout, pokud zde nyní hodlá pár měsíců pobývat a dohlédnout na správu všech dobytých království. Těch, které již vyplenili, i těch, které stále leží před nimi. Ze zamyšlení jí vytrhne až hlas její společnice, pronikavý, hrdý a charismatický, prázdný výraz nahradilo hluboké zaujetí jejími slovy, přičemž pobídka, aby pokračovala, přijde pouze v podobně povytáhnutého obočí, úsměvu a pokynutí rukou. "Takže to stálo za to?" otáže se. Všechny ty zbytečné ztráty na životech, bitva v otevřeném poli, kdy se s královnou musela utkat v na její vkus příliš teatrálním souboji, namísto toho, aby si celé království podmanili rychlým, přímým útokem na jejich řady, který by je zdrtil. Trpělivě, aniž by někam pospíchala, počká na demonstraci síly kamene. Magie jí možná nebyla cizí, dosud však viděla plný rozsah jen díky Morighan a ostatní čaroděje i čarodějky podceňovala. To se mohlo ukázkou snadno změnil - leč nestalo se tak, neboť to právě Morighan lapila moc malé královničky nějakého hloupého pohanského království do artefaktu, zkrotila ji díky lsti a žena, s níž se na bojišti utkala, si tehdy zjevně ani trochu neuvědomovala důsledky bitvy, kterou království možná vyhrálo, ale přesto ztratilo mnohem více. Pomalu se zvedne, odkládaje pohár s vínem na stolec, snad i trochu ztěžka kvůli únavě a zátěži, kterou představovalo brnění, které vidělo již řadu bitev, než přejde k Morighan, vedle níž zastaví. Na rtech jí hrál spokojený úsměv. "Má drahá... Myslím, že teď už proti nám nemají ani špetku naděje." Pohledem sklouzne na kupičku popela před ní, co byla ještě před chvílí člověk. "Tenhle triumf patří především tobě. A já ti za něj děkuji." 

Impozantní pohyby ženy v brnění nenechají jedno srdce chladné, obdivuji ji, a také ji potřebuji, k dosažení svých cílů bych muže nevyužila, nevěřím jim, obyčejně se zajímají jen o pár orgánů a o plané bitky, nikdy by je nenapadlo nic tak promyšleného jako jsme právě nyní my dvě provedly. "A představte si, má paní, co dokáže zbraň s touto mocí, nemusíte tít, jediným rozmachem změníte soupeře kolem sebe v popel..." Zvednu se a jdu k hromádce, kterou proseju mezi prsty, otočím se na služebnou a zvednu obočí. Ta rozklepaně ihned přiběhne uklidit to, co před chvílí bylo lidskou bytostí. Usměji se a ukloním se naoko skromně mé paní, Delilah. "Bez vašeho válečného umu by nebylo nic, má paní... A nyní... pokud dovolíte, půjdu začít vytvářet naši ultimátní zbraň, abychom mohli brzy vyjet za dalším vítězstvím..." Přistoupím k ní a s pohledem do očí vezmu její ručku a naznačím políbení. Nesluší se to, jistě, ale v mých očích zahrají jiskry a poté se odeberu do komnat.

*** Pár dní později sedím ve svých komnatách nově dobytého hradu a spokojeně hledím na magnificentní výsledek mé práce. Bič, který zdobí fialově zářící drahokam, zasazený nadpřirozenými způsoby, zatavený a pevně padnoucí do rukojeti zbraně, která je perfektně vyvážená a zakončená devíti spletenými pruty. Devítiocasá kočka, dlouhá několik metrů, při dobrém švihu rozeseje zkázu do deseti metrů kolem sebe. Spokojeně zvednu ruku a už u mne stojí služebná. "Vzkažte paní, že zbraň je hotová..." Ani se na ni nepodívám a usrknu z vína, než odejde služka, poté vstanu a zastavím se u okna s pohledem do dáli. Pomsta bude má... Konečně.... 

Modrýma očima, v nichž však bylo velmi těžké vyčíst jakékoliv emoce, hleděla na nádvoří dobitého hradu, opíraje se o parapet arkádového okna. Na tváři jí pohrával spokojený úsměv. Král padl, ať žije král - byla to hračka. Další území z mnoha, které si podmanili až komicky snadno. I nyní byl veškerý odpor ve městě byl zlomen díky přesile i účinným přesvědčovacím metodám, které měli všichni okupanti na dobitém území. Stačilo apelovat na rodiny, na blízké a jejich bezpečí a následně sledovat, jak se z očí vytrácí jiskra naděje na změnu, jakmile si tací uvědomili, že pro království by je museli obětovat. Tyhle myšlenkové pochody Delilah nikdy nepochopila - jednou složila slib věrnosti a pokud by pro království měla dát všanc i své vlastní děti (což se však nikdy nestane, neb děti neměla a nejspíš ani mít nebude), udělala by tak bez váhání. Proto byla rytířem. A proto stále zde, triumfující. Jemně nakloní hlavu, když za sebou uslyší klapot podpatků bot jedné ze služebných, co jí přinesla vzkaz od Morighan. Odbila jej kývnutím, dlouhou však neváhala, aby se za svou přítelkyní a společnicí v boji vypravila. Brnění tentokrát nahradily jezdecké kalhoty, vysoké boty a košile přepásaná opaskem - netradiční oděv pro ženu, ale bylo na Delilah snad vůbec něco klasického? Snad jen Morighan byla jediná, u které se vůbec obtěžovala klepat, než vstoupila do jejích komnat. Očima prve přejede čarodějku, než jí pohled okamžitě padne na zbraň položenou na stole. "Bič?" Povytáhne obočí, než se rozverně usměje. "Jak... originální." Nevadilo jí to, jak by také, snad to bylo i dobře - svůj meč dostala od otce, vyrobený přesně do její ruky a pro její váhu, aby se jí s ním lépe pracovalo. Vzdávala by se ho jen s těžkým srdcem - takhle nebude muset. "Smím?" Znova pohlédne na Morighan, aby se dovolila, jestli může bič vzít do ruky. Pravda, bude si práci s ním muset řádně zopakovat, avšak obecně vzato byla přirozený talent na jakýkoliv pohyb, ať se jednalo o tanec či přednostně o boj. Neměl by s tím být tedy nejmenší problém. S touhle zbraní již nebránilo nic v jejich cestě ke konečnému úspěchu a získání tohoto nehostinného ostrova, co se věčně utápěl v mlze a proudech deště. 

Na zaklepání jsem reagovala veselým, jen pojď dál. Sledovala jsem pohyby, které byly ladné i přes mužné oblečení a hleděla na svou paní, kterou jsem obdivovala, na rozdíl od jejího muže, který byl psychický vykleštěnec, který myslel kdovíjak není chytrý a jak má vše pod kontrolou, zatímco si leštil svůj meč, my vymyslely dokonalý plán ve kterém on opravdu nefiguroval, ač si to ostatní mysleli, v brnění byla Delilah nikoliv ten budižkničemu. Uculím se a vstanu když zareaguje na bič. Zvednu koutky k úsměvu a přejdu pomalu k ní. "Myslím, že přesně vyjadřuje to jaká jsi..." povím jí šeptem, když se nakloním k jejímu uchu. Vezmu pevnou, tepanou a pak kůží ovázanou rukojeť do rukou, abych zbraň až obřadně podala Delilah. "Musíš..." Podívám se jí do očí s hravými jiskřičkami a podám ji bič aby jej zkusila, potěžkala a pocítila jak perfektně vyvážený je. "Pokus se mě netrefit... Ještě bych chtěla dokončit to, co mám, než se změním v prach a popel..." zažertuji, kouzlo toho biče je silné ale to jsem já také a navíc... Je třeba naučit se ovládat jeho moc, nefunguje jako natahovací hodiny. Postavím se k ní zezadu a pomůžu ji natáhnout ruku. "Je to prodloužení tvé paže, sžij se s ním, prociť jeho energii a bude ti sloužit, divoká nespoutaná energie, která je v něm uvězněná ti bude slušet víc než té královničce..." ujistím ji a pak poodstoupím, aby si jej mohla vyzkoušet. 

"Nevím, jestli mi to lichotí či ne..." odpoví hravě. Samozřejmě, že lichotilo. Delilah nikdy nebyla tiché a poddajné stvoření, které by se chtělo odkazovat na ženskou slabost a křehkost, které by si chtělo hrát na princeznu v nesnázích. To se raději zachránila sama a pokud to někdo věděl, byla to Morighan. Muži jí odpuzovali, vnímala je jako primitivní, pudově založené hlupáky - samozřejmě se našly výjimky třebas v podobě jejího krále či několika vojevůdců, ovšem její manžel veškeré vyhlídky a naděje ohledně užitečnosti mužského pokolení ještě snižoval, zatímco Morighan byla archetypem dokonalé, silné válečnice. Možná tak sice nevypadala, ale Delilah věděla své - znala ji a znala též rozsah její moci, nyní ztělesněný do biče před ní, neb jen někdo jako její důvěrná přítelkyně by dokázala moc té maličké královničky skutečně přeměnit v artefakt nezměrné moci. Téměř bázlivě po rukojeti biče prsty, než ji stiskne, pevně a jistě, avšak s jistým respektem. Věděla, co dokáže a sic jí nikdy netrápily lidské síly a jejich nahraditelnost, Morighan byla jedna z mála osob, která by nahraditelná nebyla. Nikdy. Nejspíš byla chyba se na černovlasou čarodějku natolik vázat a spoléhat, avšak Delilah... nu, mileráda podlehla jejímu kouzlu - šarmu a vychytralosti. "Díky..." I toto byla pro Delilah nezvyklá slova, které si nevysloužil jen tak každý. "A to by nikdo z nás nechtěl..." doplní. Zní uvolněně a hravě, není to však zcela přesné - mluvila pravdu a nic než pravdu, jen ji jemně obalila do škádlivého humoru. Nechá se vést, poradit si od té, jíž skutečně věří, že rada bude dobrá a užitečná. Zároveň ji však nechá odstoupit do dostatečné vzdálenosti, než se odhodlá bičem prásknout, snad trochu trhaným a prozatím ne zcela ladným pohybem, ale co na tom záleželo? Zvykne si. Prozatím jen cítila sílu, kterou třímala v ruce, cítila tepající magii, cítila moc, které byla škoda pro jednu bezvýznamnou irskou čubku, když ji mohly držet v ruce. A tak práskne ještě jednou - a hned je to o něco lepší, o něco jistější. Až tehdy se nadšeně otočí směrem k Morighan, oči jí září, jako by snad byla malé dítě, co dostalo lízátko. Ne, ona dostala něco mnohem lepšího - něco, čím se konečně zavděčí svému králi, až mu složí k nohám podmaněné Irsko. "Je perfektní. Smím si již nechat, nebo jej ještě chceš mít pod kontrolou?" Vskutku jak malé dítě. "Díky, Morighan," řekne ještě jednou. "Věděla jsem, že budeš lepší než všichni ti... břídilové okolo. Mnohem lepší..." 

Odfrknu si a podívám se na ni vědoucím pohledem. Sice se špičkujeme, ale ani jedna nejsme přehnaně skromná naivka jako ta.... Odfrknu si jen při pomyšlení na tu flundru z ingwirthského království. Moje zhnusení je zřejmé, Delilah ví, jaký mám k té ženě "vztah". Poklepu na desku stolu před sebou dlouhými ostře nabroušenými nehty, které nosím, aby umocňovaly můj zastrašující vzhled, podpořený tmavými konturami kolem očí a rudými rty. Skousnu si ret, když pomáhám Delilah s jejím učením, její vůně je něco mezi slanou vodou a nespoutaným plápolajícím ohněm, její nemilosrdnost a cílevědomost byly věci, které mne vždy uchvacovaly a bylo jedno zda tyto vlastnosti má muž, či žena. Neochotně jí dám prostor a opřu se o římsu krbu abych jí nechala užít si moc, kterou jsem pro ni uvěznila, zkrotila a přetvořila v nezměrnou zbraň, které se v boji nikdo nevyrovná, nikdo koho znám...jediný kdo by to dovedl je již pod drnem, můj nejdražší, ale dost patetičnosti. Zvednu hrdě hlavu po jejích pochvalách a kývnu k ní. "Děkuji, má paní... Bylo mi ctí... Je váš, co s ním budete dělat je jen vaše vůle a volba. Ale doporučila bych s touto zbraní přijít až v moment vašeho trimfu, je zbytečné plýtvat jí na plebs... Ta síla skýtá mnohé... Nedovedete si to ani představit, má paní," ujistím ji, bič od ní převezmu a uložím jej do sametového pouzdra, abych jí je skoro obřadně předala s pohledem do jejích očí a s jemným přejetím po její ruce, které bylo zcela záměrné.

*** Ryk a trubka ohlašující počátek vpádu. Zničit příhraničí bylo až žalostně snadné, kdo se nezalekl biče Delilah, ten podlehl vojsku nebo padl do zajetí, po nedávné bitvě byla obrana Ingwirthu oslabená a nebylo těžké pro naši plnou sílu vpadnout přímo do srdce této , nutno podotknout, překrásné země. "Zase se vidíme... Země která je požehnaná a tolik staletí byla v rukou nepravých," pomyslím si hořce a pobídnu koně, aby přejel do čela, připojíc se tak k mé paní. "Je to den vašeho triumfu... Chcete aby ten hlupák vezl vaši záštitu?" Naparující se krocan v podobě předvoje, hrdě nesoucí vlajku normanského království - Anglie je jen figurkou, která se mi hnusila, osobně jsem obdivovala Delilah, že byla schopna vedle někoho takového ulehnout každý večer do postele. 

Její radu si vzala k srdci. Bič měla přirozeně u sebe, zbraně byly stvořené k tomu, aby se využívaly, nikoli na ozdobu - i proto měla Delilah ráda prosté, praktické věci, jednoduše vyvedené, žádné přezdobené zbraně a zbytečně těžká brnění. Na plebs byla ale škoda využít něco tak mocného, ohromujícího, navíc by zcela zbytečně odhalila jeho sílu zbytečně brzy, ještě předtím, než se jí dostane privilegia svrhnout z trůnu jednu z mála, která se ještě bránila. Ne na dlouho... Na tváři měla sebevědomý úsměv, co se pro jednou neskrýval za hledím přilbice, neb ta zůstala připnutá k sedlu. Nepotřebovala ji, nechystala se do krvavého boje, kde by jim kolem hlavy svištěly šípy. Pootočí hlavu, když uslyší velice známý a také milý hlas, který patří její společnici a důvěrné přítelkyni. Snad důvěrnější, než bylo vhodné, ale její manžel byl zabedněnec, který nedokázal Delilah uspokojit jak mentálně, tak fyzicky, o čemž svědčil i fakt, že si ničeho mezi dvěma ženami nevšiml. Uchechtne se, když zmíní toho bídáka jedoucího v předu, držícího zástavu, která hlásala jediné - změnu pána a tedy i změnu poměrů. "Na co jiného je dobrý?" Podívá se na ni poočku, hravě s ironií v hlase. Obě věděli, že jeho jediný význam v této výpravě spočíval v tom, aby se za něj Delilah mohla se svou identitou skrýt a vzbudit až později náležitou reakci. Žena v čele vojska? Kdo to kdy viděl? Nu... Teď a tady, Ingwirth, který pochopil, že jejich královnička nebyla zas tak silná a charakterní osobnost, jak si snad mohli myslet. "Tenhle den mu stejně nepatří. Je to pěšák. Den je náš, má drahá Morighan." Jak svědčila armáda, která se táhla v dlouhém voji za nimi. Delilah věděla, že jen za moment nastoupí trubač s lesním rohem, což se hned vzápětí stalo - aby do něj zadul a na jeho pokyn vycvičení vojáci zaujali pevnou linii, která značila jediné. Byla jen otázka pár sekund, než začne samotné dobývání. Vyjednávání? To nehrozilo. Vyjednávají slaboši, kteří si nejsou jistí o své výhře.

   Před branami Ingwirthu zavlál prapor se lvem - erbovním zvířetem Plantagenetů a anglického království. Silné vojsko se rozestoupilo do dlouhé řady, v jehož čele stanul rytíř. Po jeho boku se jen zakrátko objeví druhý obrněnec - tentokrát je to samotná Delilah, s bičem zavěšeným u boku a mečem v ruce. Tvářila se jistě, znala konec celé bitvy - s čímkoliv jiným než vítězstvím nepočítala. Když tedy vydala rozkaz k zahájení zteče, podpořená duněním rohů, na tváři jí hrál sebevědomý úsměv.