Nick: Fendwyr
1. Jméno a příjmení
Fendwyr Maegelar2. Rasa
člověk3. Věk
23 let
4. Pohlaví
muž5. Kasta a povolání
Měšťané - chudí občané, začínající bard6. Povaha, vzhled a záliby
Fendwyr je vášnivým milovníkem tělem i duší. Je velkým svůdníkem, spal už snad s každou děvou v království. Nepohrdne ani sklenkou dobré medoviny. Je lehkomyslný a pokaždé v dobré náladě, pokud ho něco nerozhodí. Mezi pár přáteli v království si vysloužil spíše pověst sukničkáře, idiota, lenocha a věčného spáče, který se naivně touží stát bardem. Jeho písně nikoho příliš nezajímají. Přesto s sebou neustále nosívá svou starou harfu a snaží se na ni přede všemi při každé příležitosti hrát, avšak je povětšinou ještě před začátkem rychle umlčen. Je taktéž stálým návštěvníkem nevěstinců.
Dbá o svůj vzhled. Své dlouhé blond vlasy si každé ráno pečlivě učeše. Na ulici by nikdy nevyšel ve špinavém či potrhaném oblečení. Celkově si dává záležet na svém vystupování a snaží se vždy působit milým a příjemným dojmem, ať už je situace jakákoliv.
7. Životopis
Fendwyr se narodil do dobré kovářské rodiny v jedné z malých zapadlých vesniček kousek od království Ingwirth Hold jako nejmladší z pěti synů. Jeho otec, vážený kovářský mistr Branus, sice vyvážel své výrobky do všech možných koutů světa, nicméně vydělaný peníz mu sotva stačil na uživení jeho šestičlenné rodiny. V rodině vládla silná řemeslnická tradice. Otec byl přísný a požadoval disciplínu. Věřil, že dobrý řemeslník se nikdy neztratí, proto své syny již od útlého věku učil kovářskému umění. Učil je správné technice, nejefektivnějšímu způsobu výroby a v neposlední řadě také dobrému vyjednávání se zákazníky. Všichni projevili velký zápal a talent ke kovářské práci. Všichni až na nejmladšího Fendwyra. Již po pár týdnech bylo patrné, že řemeslnický talent po svém otci nezdědil, což však nenesl vůbec těžce - vlastně ho to ani moc nezajímalo. Avšak Branus s tím už měl větší problém. Nedokázal se přes tuto skutečnost přenést a neustále se pokoušel v něm tento talent probudit - hodiny a hodiny byl malý Fendwyr uvězněn v hořícím pekle kovářské dílny a vší silou se snažil ukovat výrobek, jenž by otce potěšil. Bezúspěšně. Když i Branus konečně pochopil, že ze svého nejmladšího syna kováře zřejmě nikdy neudělá, nechal ho být. Postupně se od něj vzdaloval a veškerou svou pozornost věnoval zbylým synům. Fendwyrovi byla tehdy jedinou oporou jeho milující matka Jisel, která projevila aspoň částečné pochopení.
Zatímco s přibývajícím věkem se ostatní synové v kovařině neustále zlepšovali a dávali tak otci důvod k radosti, Fendwyrovy zájmy se postupně začínaly ubírat jiným směrem. Rád chodíval za místními dívkami a spolu podnikali různé nekalosti. Brzy se po celé osadě proslýchalo, že nejmladší z kovářových dětí klátí děvy na potkání. Už zde - teprve ve svých osmnácti letech - si vysloužil přezdívku velkého sukničkáře a lháře, protože pokaždé zapíral. Nedělalo mu problém ohnout jak vdanou ženskou, tak i nezkušenou pannu. Hubenou laňku či obdařenou dominantní samici? Bez problému. A mimo jiné si také vysloužil pověst hospodského povaleče, poněvadž pokud zrovna nešukal, válel se v místním hostinci s korbely plnými dubového piva. Jeho styl života byl zkrátka ojedinělý a naprosto se lišil od všeho, co by jeho naštvaný otec a dosud podporující matka hodlali tolerovat.
Fendwyr nevěděl, co se životem. Nic neuměl, rodinu zklamal a jediné, co zatím dokázal bylo, že ojel snad všechny ženský ve vesnici. Že si ho pak každá tajně chválila nikoho nezajímalo. Postupně se začal zamýšlet sám nad sebou. Toužil po uznání za něco, co opravdu umí. Za nějakou dovednost.
Následující měsíce zkoušel různá povolání - znovu zkusil kovařinu, pak dalších pár řemesel, ale v ničem nebyl natolik dobrý, aby se tím mohl živit. Navíc se stále nemohl zbavit té hnusné nálepky místního sukničkáře a ochlasty.
Bohové tomu však chtěli, aby toho večera, kdy se znavený vracel z jedné ze svých neúspěšných prací, navštívil hostinec, v němž se mělo pořádat jakési představení. Na ničem podobném nikdy nebyl, takže se ze zvědavosti rozhodl nakouknout. To, co viděl, jej na následující roky poznamenalo velmi silně. V hospůdce totiž vystupoval jakýsi bard. Bard s tak silným hlasem a úžasnou hrou na loutnu, že si okamžitě získal srdce všech místních čumilů ve vesnici. Avšak to Fendwyrovo snad nejvíce. Hra na hudební nástroj se mu natolik zalíbila, že se rozhodl si něco podobného také obstarat. Rozhodl se být jako on - stane se bardem.
Následující roky se mu od staršího prodejce podařilo odkoupit starou a opotřebovanou harfu, které však stačilo jen vyměnit struny, aby na ni šlo hrát. Pustil se do učení a překvapivě mu to šlo jako po másle - do měsíce zvládal svými útlými prsty důvěrně jezdit po strunách svého znělého nástroje a kouzlit libé tóny lahodící všem lidským uším. Posléze přidal také zpěv. Překvapivě to spolu fungovalo skvěle. Fendwyr posilněn svým úspěchem uspořádal v místní hospůdce vlastní vystoupení. Stihl napsat dvě písně, které následně i zahrál a zazpíval. Ač text působil spíše humorně, jeho znělý zpěv spojený s ještě znělejším hraním na harfu ocenili všichni zúčastnění. Brzy poté se zvěsti o jeho dovednostech začaly rychle šířit i mezi ostatními vesničany a Fendwyr byl nucen znovu vystoupit. Napsal další dvě písně, jež i přednesl. Návštěvnost sčítala hlavu na hlavě a všichni se bavili nad jeho humornými texty. Fendwyrovo sebevědomí každým dnem rostlo.
Drby o novém vesnickém bardovi se donesly i k mistrovi Branusovi. Ten hudbu neuznával a raději dával přednost stálému řemeslnickému zaměstnání. Jeho zbylí synové již poslušně pracovali v jeho rozrůstající se dílně a Branus chtěl, aby se k nim přidal i Fendwyr. Ten samozřejmě odmítl s tím, že se už bez problému uživí sám jako bard. To otce rozhněvalo. Dal mu ultimátum - buď okamžitě nechá psaní hudby a nastoupí do jeho dílny jako pomocná síla, nebo si sbalí svých pět švestek a táhne co nejdál od vesnice. Mládenec si bezmyšlenkovitě vybral druhou možnost, s čímž Branus nepočítal. A druhého dne už byl pryč.
Nakrmen obří porcí sebevědomí, věřil, že v království Ingwirth Hold se mu jako bardovi bude taktéž dost dařit, ne-li ještě lépe. Nicméně po překročení hradeb záhy zjistil, jaká konkurence zde vládne. Co krčma, tam jakýsi zpěváček rozdával opilým hromotlukům svým uměním radost. S tím, hlupák, nepočítal.
Nehodlal se však vzdát. Když měly krčmy plno, prostě zpíval a hrál kde se dalo - nejčastěji pak na ulici. Ač svou hrou a zpěvem dokázal přilákat pár čumilů, kteří jej i ocenili, dosud nezaznamenal výraznější úspěch. Brzy opět popadl pokušení a začal navštěvovat místní nevěstince, kde si užíval až až - čímž částečně dával zapomenout na své neúspěchy coby veršopěvce. Stále však potají doufá, že jeho příležitost ještě přijde a on se stane slavným a opěvovaným umělcem.
8. Schopnosti
Zpěv a hra na šestnáctistrunnou harfu9. Ostatní
Faceclaim: Basil Eidenbenz
10. E-mail: waywardpines@seznam.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat