Nick: Sunny
Richard
Kearney
2. Rasa
Vlkodlak
3. Věk
Asi 450 let
4. Pohlaví
Muž
5. Kasta a povolání
Žoldák, momentálně bez práce a bez pána
6. Povaha, vzhled a záliby
Richard je
docela přímočará, ač rozporuplná, povaha na to, aby se její základní charakter
dal shrnout do více slov. Protože jinak ho pozná pouze velice málo lidí ve
výjimečných případech, pokud si někoho pustí k tělu. Nikoliv však
doslovně. Richard je příležitostný extrovert s tendencí si nedělat mnoho
přátel ani ‚v práci‘, ani v osobním životě. To však neznamená, že
s ostatními nevychází. Poučil se však, že čím méně má osob, na kterých mu
záleží, tím méně je možnost, že by mohl o nějakého přijít. Cestuje sám, sám se
také nechává najímat do služeb různých pánů. Je mu jedno, jakých. Důležité pro
něj je, aby zaplatili umluvenou částku a on pro ně tak bude zabíjet. Jedno
koho, jedno s kým a jedno jak, jestli ve válce nebo z rozmaru.
V jeho povaze se snoubí jistá, avšak uměřená, krutost se surovostí a
chladem, který dává do boje nebo obyčejné rvačky. Jsou však horší období, pro
které nemá vysvětlení. Bývají to snad dny, kdy je sám tak rozbolavělý, sám tak
zničený, unavený a naštvaný nebo vyděšený, že vypne a přestane vnímat. Kdy se
člověk stáhne do ústraní a otěže od celého celku z masa, kostí a krve
převezme vlk, bestie s touhou po krvi. V takovém případě jako by se
dostal téměř do transu, zapomněl na obyčejný svět a nechal adrenalin, ať mu
rozbuší srdce na šílenou frekvenci, co ho pohání dál a dál s neobyčejnou energií.
Tohle je stav, kdy ho dokonce těší vidět bolest druhých, způsobovat ji, mučit.
Tohle je stav, kdy naopak tu svou nevnímá a mnohokrát ho to tak málem stálo
život, když téměř vykrvácel z ran, jejichž bolest přehlušilo hlasité
bušení krve v uších. Nevyskytují se u něj často, spíš se jedná o stresové
situace, se kterými se neumí vypořádat, či dlouhé dny naplněné bojem a krví, až
ho k něčemu podobnému samotného dovedou. Boj miluje a za svůj život se dokázal
vyšvihnout na šermířskou špičku, zejména s dvěma jednoručními meči, které
jsou u pasu. Pro mnohé je otravná jeho věčná drzost a potřeba mít poslední
slovo, což bývá sem tam problém, hlavně co se týče šlechticů, kteří nemají
rádi, když se jim odporuje. Richardovi obvykle nedělá problém jim jednoduše
říct, s čím nesouhlasí a s co se mu nelíbí. S ledovým klidem a
vyrovnaností. A malým, trochu povýšeném a arogantním úsměvu v podobě
jednoho zvednutého koutku, co z něj dělá někdy sympaťáka a někdy chlápka,
se kterým byste nejraději mrkli o zeď. Na nic ci však nehraje – pokud je milý,
je milý. Pokud ne, hravě to poznáte i přes úsměv sarkasmem nebo tónem položeným
na daná slova. A také právě danou upřímností, protože lež… ta není pro něj. Ani
ta prospěchářská, ani ta milosrdná, protože ačkoliv o sobě nikdy netvrdil, že
má čest, díky tomuto ji v jakémsi stavu stále ponechává. Vždy z něj
vypadne pravda, ač někdy pomalu. Jeho styl boje však není čestný. Nemusí být.
Snoubí se v něm jen touha zabít nepřítele a naopak touha po svém životě. Úskočný,
rychlý, neváhající použít jakékoliv slabosti, nepozornosti nebo prostředku, aby
vás dostal. Takový on je. Není ten typ,
co by se zrovna upejpal a odpíral si slasti v podobě pití a žen, spíš
naopak. Nikdy však nedával ženám falešné iluze o domku a dětech, každé bylo
vždy jasné, o co mu jde a o co mu nejde. Jedna noc, to je celé, nikdy nic víc,
nikdy nic míň, pokud se však neobjevily některé… které jednoduše nemohly jen
tak zmizet, protože byly něčím příliš výjimečné. A k pití a alkoholu?
Nestačí snad říct, že jeho hlavním zázemím je krčma, kde tráví většinu volného
času? Protože v ní se také nejlíp shání kšefty a zapomíná, kým je…
Toto souvisí
s druhou stránkou osobnosti, která je přístupná jen velké menšině lidí.
Momentálně? Nikomu. Obvykle totiž tyhle věci s nikým nerozebírá, nechává
si je pro sebe a krom malých záblesků ani nepoznáte, že něco takového
v sobě má. Tohle je jediná odbočka od tendencí nic nehrát. Je to jistý
druh sebenenávisti, opovrhováni pro vlastní slabost a zbabělství. Proč? Protože
udělal i to, co udělat nechtěl, jen protože uposlechl rozkaz, ačkoliv morální
přepisy i jeho svědomí říkalo, že je to vysloveně špatné. Protože nikdy neměl
na žádný podobný risk dostatek odvahy, jen jednou a to se mu šeredně vymstilo.
Od té doby si hledí svého a to ho pomalu, ale jistě a trochu ironicky ničí,
protože to dělá právě proto, aby přežil o den dýl a nepopravili ho jako
dezertéra. Richard technicky není špatnej, má svou lepší stránku, díky které je
schopen pomoci, někdy zamlčet malou holku, zlodějku, aby nepřišla o ruku, jindy
pomůže kamarádovi pryč z bojiště, ač to může znamenat jeho konec
v nepozornosti. Ale tohle jsou záblesky, intuitivní chování, většinou? Se
raději stará sám o sebe, což pro něj není úplně přirozené. A právě za tohle se
nesnáší, ve snech ho straší ti, které zabil, ať přímo či nepřímo, uvědomuje si
vrstvu krve na svých rukou a neschopnost ji smýt, ba naopak ještě vršit, svého
brutálního a krutého vlka, který se občas probere a udělá z něj
nemyslícího vraha. A při tom zbabělce, který neudělá nic, aby to změnil. Tohle
všechno je však hluboko pod povrchem a jediné, co to dává najevo, je snad
krátké vyhasnutí té veselé a rozverné jiskry v zelených očích, co se na
malou chvíli zdají jednoduše smutné.
Krom
alkoholu, žen a adrenalinu v boji je však ještě pár klidnějších věcí, kterým
holduje. I když by to mělo být naopak, miluje zimu. Dobu, kdy krajina spí,
ačkoliv občas mrzne venku jak pes a nadává. Přesto mu zima vždycky dávala
jakýsi vnitřní klid, pomohla mu vzpomínat, ale na dobré. Miluje noci strávené
venku, pod hvězdami, jen sám se sebou, kdy ho nic neruší. Stále je se svou duší
divokého tvora ten, co volnost potřebuje. A cestu… Nikdy nevydrží dlouho na
stejném místě, naopak, jednou je tam… a tu zas jinde. Oproti tomu nesnáší
přelidněná města, povýšené autority, které dávají až příliš okatě najevo, o
kolik jsou důležitější. A strach… strach má přes všechno ze smrti, z toho,
co je po ním. Z velkého černa a ničeho. A z toho, že jednou bude
úplně, úplně sám proti světu, bez nikoho, na koho by se v nejhorším mohl
obrátit, což je snad největší ironií jeho samotného – samotu vyhledává a také
odmítá.
A nyní
krátce k samotnému vzhledu. Nic zajímavého, nic neobvyklého. Již zmíněné
zelené oči, světle hnědé vlasy a k nim také strniště, které prakticky vždy
pokrývá tvář. Rty s úsměvem, na nose a tvářích lehký náznak pih, které se
však rýsují převážně přes zimu. V létě, když pleť chytne o něco tmavší
odstín, jsou s ní barevně téměř totožné. Jeho postava je docela vysoká,
měří rovných 185 cm a celkově je rozložitý a ramenatý, ač je s podivem,
jak rychle a hravě, měkce a tiše se dovede pohybovat. Obvykle ho lze zahlédnout
v oblečení zemitých barev, tedy odstínů hnědé a zelené, co snadno splyne
s okolím. Kalhoty, vysoké jezdecké boty z hnědé kůže a měkkou
podrážkou, co umožňuje tichý pohyb, košili a kabátec, který občas překrývá
drátěná košile s krátkým rukávem, či v zimě dlouhý kabát podšitý
kožešinou, který si toho zřejmě zažil už mnoho. Pod ním pak opasek, za kterým
jsou připnuty dva jednoruční meče. Drahé, ač to tak nevypadá. Jílec i čepel je
strohá a určená přesně ke svému účelu – boji a zabíjení. Dýka v botě je
jenom pojistka, kdyby se něco pokazilo. Nátepníky, kožené rukavice bez prstů.
Brnění nenosí nikdy. Příliš zpomaluje, omezuje v pohybu. S tím, kolib
válek vybojoval, kolika bitvami si prošel, není s podivem, že má na těle
také několik jizev. Většina ran se zahojí bez zjevného znaku, ale ty způsobné
stříbrem nikdy. Díky tomu se mu na pravé straně žeber rýsuje dlouhá jizva
v památce na sekanec. V levém rameni pod klíční kostí, která se tehdy
zlomila a už nikdy úplně nezahojila, protože stále bolí, zas jizva po
probodnutí. Za uchem jen krátká nenápadná rýha po šípu, co mu málem skončil
v oku. I tak z toho bylo hrozně krve. A nakonec na noze, pod kolenem,
když se mu někdo pokoušel vyřadit z provozu nohu a konečně ho dostat pod
zem. To první se mu očividně povedlo, to druhé ne.
Jeho vlčí
podoba je… nu, opravdu hezká. Mohutný huňatý vlk se srstí čistě bílé barvy
s jantarovýma očima protkanými zelenými paprsky. Tlapky z bílé
přechází do ocelově šedé a vytváří tak ušmudlané ponožky. Prakticky nikdy
nevrčí, nevydává žádné zvuky, jen pokud ho něco opravdu hodně vytočí – jinak je
tichý. A snad právě o to výhružnější.
7. Životopis
Bez padesáti
let půl tisíciletí… To není krátká doba pro život. Rozhodně ne pro muže, který
si někdy na samém začátku myslel, že nebude žít déle než padesát let, protože
víc? To je luxus vyhrazený pro šlechtice a pár šťastlivců s tuhým kořínkem
nebo obrovským štěstím, když nepodlehnou epidemiím nemocí či hladu. Richardův
začátek života nebyl nijak neobvyklý. Narodil se jako obyčejný člověk jakožto
prvorozený syn do rolnické rodiny a rodiče s ním měli od začátku velmi
jasný záměr – ten, aby ji pomohl na skromném poli, které už dávno přežilo své
úrodné období, uživit rozrůstající se rodinu, než jejich počet vzrostl na
rovných šest. Pokud by se na to podíval dneska, s pohledem a roky, které
má, ozval by se, že to byl život. Ráno vstát, postarat se o to nejcennější, co
měli, tedy dvě zkostnatělé krávy, dopoledne a odpoledne se dřít na panském a
večer zase na vlastním, aby mohl ráno vstát a celé se to opakovala. Jediná
výjimka byla neděle, kdy nemuseli chodit na panské a mohli se starat pouze o
své s volným večerem, což byl luxus, co obvykle strávil spánkem či s malou
sestřičkou pobíháním po lese. Asi není správné říct, že byla jeho oblíbeným
sourozencem. Jenže tak to je. S dalšími dvěma bratry si nikdy příliš
nerozuměl, kdo ví, čím to bylo. Možná tím, že byli příliš rozdílné povahy. Oni
byli usedlí realisté, na svůj věk až příliš, co si uvědomovali své postavení ve
světě. Richard byl tak trochu snílek, který chtěl z tohoto života zmizet,
dělat něco víc, něco záslužnějšího. Jeho sestřička byla stejná. Malá bláznivka,
sluníčko, co nikdy neztrácelo dobrou energii a úsměv na rtech, až to bylo s podivem.
Snila o dobrodružstvích, cizích krajích a velkých hradech. Richardovi se to
však na rozdíl od ní splnilo.
Měl jednu
nespornou výhodu – byl muž. Hádka s rodiči, když se objevili verbíři pro
mužstvo tamějšího kraje, byla velká a dlouhá a končila Richardovým odchodem,
kdy se nerozloučil ani se sestřičkou. To je něco, čeho dosud lituje snad
nejvíce. Protože pak ji už nikdy neviděl, nikoho ze své rodiny. Když se jednou
vrátil domů, jejich domek vlastnil někdo jiný. Ptal se, příliš toho nezjistil.
Jen že rodiče zemřeli před dlouhou dobou a sourozenci zmizeli, aby se také
neudřeli k smrti. On by dopadl stejně, ale odešel s verbíři, odešel z kraje
a začal se cvičit. Práce na poli ho vycvičila na fyzickou námahu i psychickou
vůli. A zároveň věděl, že se do podobné práce nikdy nebude chtít vrátit. Když
mu něco nešlo, stokrát to opakoval. Snažil se. Nemohl být nejlepší, ne v jeho
postavení, ne s jeho prostředky, ale chtěl být přinejmenším schopný, aby
přežil první střety a časem… časem se uvidí. Stále měl své sny, že? Díky kterým
si svůj žold chránil a na rozdíl od ostatních nehýřil v hospodách s děvkami.
Bylo mu to
docela k dobru. Měl v sobě jakousi surovou dravost, co mu pomáhala
přežívat. Jenže ne plnit si hloupé bláhové sny, protože… někdy kolem třiceti mu
začalo docházet, že takhle bude žít pořád a jednou tak také zemře. Protože ze
snílka se pomalu po všech bojích stal také zatrpklý realista bez smyslu pro
humor, jen unavený, že by spal na sto let. Stále se snažil, ale už nevěděl pro
co. Odešel z armády, stal se žoldákem bez cti na volné noze, aby měl do
pusy s ještě pár muži, které poznal. Nestaral se o to, pro koho bojoval,
nebylo to důležité. Jeden si nemůže vybírat. Záleželo jen na jednou - vidět,
jak se řady spolubojovníků a kamarádů, díky nimž se řady známých postupně
menšili, bylo mu jasné, že jednou skončí stejně, jen neznal bitvu.
Noc, úplněk
a kroky, tiché jako ona sama, tak začal jeho konec. I začátek. Nikdo útok nečekal,
všechny překvapil. I jeho, neboť sotva, co se dokázal vyhrabat z pod přikrývky
a popadnou zbraň, stál proti němu vlk. Nechápal, ale nestaral se, vůle přežít
byla silnější, než aby ho zajímalo, proč proti němu vyráží zvíře. Stejně mu to
nevyšlo. Stejně bylo zvíře moc silné a dvakrát těžší, hravě ho porazilo. A
Richard by se do teď vsadil, že při pohledu do jeho očí neplánovalo nechat ho
přežít. Ale on měl a má tuhý kořínek. Přežil. A konečně pochopil, co bylo zvíře
zač – vlkodlak. Stal se jím totiž také.
Od té chvíle
to šlo ráz na ráz. Musel odejít hned po prvním úplňku, protože přeměna byla
nečekaná a bolestivá. Té bolesti se nikdy doposud úplně nezbavil a jeho změna
kožichu bývá obvykle dlouhá, bolestivá a pokud se musí proměnit víckrát, také
vyčerpávající. Dalo mu to však sílu a rychlost, jakou jiní neměli. Regeneraci
také. A dlouhý, opravdu dlouhý život, který však promrhal. Zdokonalil se v boji,
avšak ne u mistrů. Zkušenostmi, díky toho je také jeho styl přímočarý,
jednoduchý, ale účinný a praktický. Střídal skupiny žoldáků, ale přátele
nevyhledával. Příliš mnoho jich viděl umírat, což je únavná činnost, která
postupně vysaje z člověka život. Časem už to nebyly skupiny, jen on sám,
dokud se nenechal najmout do jedné z armád. Válka šla a on šel za ní.
Nevyhledával boj, ale tak se mu nevyhýbal. Začal pít, protože jeho staré
hodnoty? Ty zatratil, zapomněl na ně. Přestaly být důležité. Jen jednou za
měsíc, vždy při úplňku, zmizel a nikdo o něm do rána neslyšel. Až na vytí,
které se ozývalo z hloubi lesa.
Každý má
však v životě jednu lásku, jednu ženu v jeho případě, pro kterou je
schopen toho udělat opravdu, opravdu mnoho. Ta jeho byla… kdo ví, co byla.
Rusovlasá, roztančená, vášnivá, která mu během pár dní ukradla srdce a pro niž
by byl schopen vrátit se k tomu, o čem dřív smýšlel jako o ideálním
životě. Vychytralá s ostrý jazýčkem. Jenže po nějakém čase se ukázalo, že
má přece jen jednu vadu na kráse. Odpor k jeho druhé stránce, té vlčí,
když jí o ní řekl. Strach, který nebyla s to překonat a který mu dala dost
jasně najevo. Asi právem, tehdy už v sobě měl zakořeněnou svou brutálnější
osobnost, se kterou se však nikdy nesetkala. Nemohla s ním být v jedné
místnosti, natož v jedné posteli, ač si to nechtěla přiznat ona ani on.
Začala vyhledávat jiné, více lidské, méně nebezpečné. Začala se mu vyhýbat, až
jednou zmizela úplně a nenechala po sobě ani střevíček. Nehledal ji. Vzal to,
měla svůj důvod, ale od jisté chvíle si tak začal cit zvaný láska držet dál od
těla. Protože každý den až do jisté doby zjišťoval, jak hrozně mu vlastně
chybí. Nechával ji přicházet v podobě děvek v noci, až zbyly jen ony
samotné. Ironií je, že později o ní ve stejném městě slyšel. Zabili ji. A
udělal to člověk. Tohle… tohle všechno je ale už hrozně dávno.
A tak se vrátil
na starou dráhu. Bojoval, zabíjel, pil a noci probděl s pochybnými ženami.
Bez hodnot a bez ideálů, jen se sebou samým, unaveným tím vším, ale přesto ne
tak schopným, aby začal jinak nebo naopak skončil úplně. Navenek sebejistý a
uvnitř zlomený, tulák, co jde od města k městu. Někdy sám, někdy s někým,
kdo mu udá směr. A stejně tak se dostal do Ingwirth Holdu, aniž by znal jeho
historii či jeho název. Zajímá ho jediné – jestli se pro něj najde nějaká
práce.
8. Schopnosti
Klasické
vlčí schopnosti, je tedy silnější a rychlejší než lidé, díky tomu je také velmi
zdatný šermíř a obecně dobrý s chladnou zbraní v ruce. Také smysly má
vycvičené a našponované, takže je používá dost často. Hlavně, co se týče
sluchu, takže dostat se k němu nepozorovaně a neslyšeně je opravdu těžké.
Naopak on sám je dost šikovný na to, aby vás s drzým úsměvem překvapil
zezadu, protože si ho jednoduše nevšimnete. Co však pokulhává a čím si všechno
kompenzuje, to je bolestivější a nepříjemnější přeměna, než je u mnohých
vlkodlaků. A to i při úplňku, takže pokud to není nezbytně nutné, obvykle
zůstává člověkem.
9. Ostatní
Jensen
Ackles
10. E-mail
Žádné komentáře:
Okomentovat